Hanácký voláč
Názvy dle EE: N.: Hana Kröpfer; F.: Boulant de Hana; A.: Hana Pouter
Zařazení v seznamu plemen EE: Voláči – č. 314, zařazen ES mezi vzácná plemena.
Původ: Česká republika – oblast Hané na Moravě.
Stručná historie: První hanáčtí voláčise objevili ve II. polovině 19.století, resp. po roce 1850. Vznikli křížením moravských pštrosů a velkých voláčů – anglických a pomořanských, proto byli zpočátku označováni jako volatí pštrosi. Jména prvních šlechtitelů nejsou známa, povědomí máme až o prvních chovatelích z počátků 20. století: Ondřej Lokůvka, Jan Poláček, Alois Reichel, Zoubek, Sobotka a Hýža. Na uznání hanáckého voláče se významně podílel A. Král. První standard hanáckého voláče byl zveřejněn ve Zvířeně 10. 6. 1925. Propagaci nového moravského plemene podpořili i Vojtěch Mrštík a Jindřich Voráček svými články v odborných časopisech. Hanácký voláč je vynikajícím výtvorem moravských chovatelů a stal se plemenem světoznámým a uznávaným. Byl zařazen i do seznamu vzácných plemen holubů, který vydal Evropský svaz chovatelů. V počátcích byl hanácký voláč ceněn pro svou velkou plodnost, otužilost a temperament získané od moravského pštrosa. V současnosti dospěl vývoj hanáckého voláče do stadia vynikajícího velkého výstavního voláče ušlechtilých tělesných tvarů. Klub chovatelů hanáckých voláčů byl založen 14. října 1956 v Olomouci, v současné době sdružuje chovatele všech velkých rousných voláčů.
Exteriér
Plemenné znaky: statný, dobře volatý, rousný a vysokonohý voláč se pštrosí kresbou, na vyšších a bohatě opeřených nohách s výraznými supími pery. Požadavky na dokonalost tělesných tvarů jsou vysoké; barva, lesk a svit opeření jsou postupně zlepšovány.
Etologické znaky: holub s dobrými vitálními životními projevy a s výstavními předpoklady. Vyžaduje předvýstavní přípravu v kleci. Má dobré rozmnožovací schopnosti a péči o mladé.
Postava: velká, vysoká a elegantní se širší hrudí. Délka 44 až 47 cm.
Držení těla: velmi vzpřímené, čím vzpřímenější tím lépe, bez prohnutí.
Hlava: přiměřená k tělu, dobře klenutá s vyšším čelem, záhlaví zakulacené.
Oči: duhovky jsou žluté až červené.
Obočnice: užší; modří, černí a andaluští mají šedé, stříbřití světlejší, červení a žlutí (recesivní i dominantní) světlé až narůžovělé.
Zobák: středně dlouhý, silnější; černí, modří a andaluští mají zobák černý, stříbřití světle rohově zbarvený, červení a žlutí (recesivní i dominantní) světlý.
Ozobí: méně vyvinuté, oblé a světle ojíněné u všech barev.
Krk: co nejdelší. Vole je dobře vyvinuté a fouklé, má hruškovitý tvar a je mírně podvázané.
Křídla: přiléhají k tělu, dobře složená a vpředu mírně odstávající. Dobře kryjí záda, jsou kratší než ocas a nezkřížená.
Ocas: dobře složený, nesený v linii zad, přesahuje křídla o 1–2 cm.
Nohy: vysoké 17–18 cm, čím vyšší tím lépe. Silné vycházejí ze zadní části těla.
Pernaté ozdoby nohou: hustě opeřené včetně prstů. Opeření tvoří talířovité rousy dlouhé 7–10 cm. Bérce jsou opeřená supími pery, která sahají až k břišní části.
Postoj: přiměřeně široký, nohy jsou při pohledu zpředu rovnoběžné, v patních kloubech mírně podkleslé.
Struktura opeření: středně dlouhé dobře k tělu přilehlé.
Barva a kresba: Základní zbarvení je bílé, vždy v kombinaci se pštrosí kresbou. Tělo je bílé, barevné jsou hlava a obojek, hřbet, kostřec a ocas s podocasníkem, křídelní štíty a letky. Barevné jsou i rousy až mírně nad patní kloub. Částečné zbarvení supích per není pokládáno za vadu. U šupinatých je lemování patrné také v rousech a ocasu. Rousy mohou být i bíle prokvetlé. Zbarvení není přikládána větší důležitost. Barvy mají být pokud možno čisté a rovnoměrně rozložené po všech barevných částech. U červených a žlutých recesivních i dominantních a u stříbřitých je tolerován namodralý a méně probarvený ocas. U všech barev jsou tolerovány méně probarvené a prokvetlé letky. Přípustné jsou i bronzové znaky ve vzorcích. Lesk je většinou jen na obojku; u černých je modrozelený, u modrých zelený, u červených červený a u žlutých růžový.
Kresebné a barevné rázy
Plnobarevní: černí, andaluští, recesivně červení a recesivně žlutí.
Bezpruzí, pruhoví a kapratí: v barvě modré, stříbřité, červeně plavé a žlutě plavé.
Bělopruzí: černí, modří, červení recesivní a žlutí recesivní (všichni toy stencil), světle modří (dominantní opál).
Šupinatí: (pencil): černí, modří, stříbřití, červení recesivní a žlutí recesivní.
Vady
Velké vady: neohrabaná, úzká, krátká a slabá postava, vodorovné držení těla, vystouplá a viditelná hrudní kost, krátký krk, úzký a rozbíhavý postoj, vystouplé bérce, slabá volatost, nesymetrické vole, tmavé nebo perlové oči, svěšená křídla, stříškovitý ocas, malé a řídké rousy, neopeřené prsty, silně nečistá barva, bílé letky a ocasní pera, silně probarvená hruď a břicho.
Malé vady: plochá, slabá, úzká hlava a ostře spadající záhlaví. Hrubé nebo jinak zbarvené obočnice; skvrny v duhovkách u šupinatých. Světlé skvrny na zobáku u tmavých rázů; tmavé skvrny na zobáku ostatních rázů. Hrubé a vrásčité ozobí. Jiný lesk než uvedeno. Slabší, řidší a kratší rousy, méně vyvinutá supí pera, větší třepenitost peří. Příliš hluboký nebo krátký obojek, bílý hřbet, prokvetlá spodní část těla a podocasník. Kratší krk, široký ocas, náznak dělení ocasu, odstávající krajní rýdovací pera, otevřená záda, nižší nohy, méně vzpřímená, slabší a kratší postava, užší hruď, slabší volatost, měně podvázané vole.
Posuzování: tělesné tvary, velikost, volatost, držení těla a postoj, výška a opeření nohou, kresba a barva opeření.
Kroužek: č. 11.
